Bolest
Je to zvláštní pocit, když mizí to prázdno ve mně. Jako řeka se to vlévá do mých starých ran a rozrývá mé jizvy. Jako řeka, když si razí svou cestu horninou. Vytváří nové cesty a nechává slepá zapomenutá ramena. Jen já nedokážu zapomenout. Ta bolest, která se mi vlévá do žil. Přijde mi jako bych ani neměla krev. Ale mé tělo se nesvírá v bolestech, to nese mou trpící duši dál a nepřestává nést masku radosti. Ale já tu bolest cítím, je stálá a neustává. Trhá mou duši jako smečka vlků srnu, pro jídlo a naplnění svých žaludků.
Je těžké odolat tomu pokušení skončit. Všechno jednoduše ukončit, odtrhnout tu masku radosti z mého obličeje a ukázat světu co nesu uvnitř. Bolestnou temnotu rozežírající mně jako sůl. Ukázat všem, že nejsem tak silná jak se snažím být. Ukázat všem, že jsem jen pouho pouhý člověk, nesoucí city. Zraněné a trpící city. Chtěla bych vše pustit ven. Vylít tu řeku bolesti do moře smutku. Nechat jí se vyplavit ven, aby se ulehčilo mé duši.
Bojím se, že se řeka změní v moře a to v oceán, že neunesu své břímě, že ukážu svou slabost. Chtěla bych zapomenout na všechno, prostě a jednoduše. Chtěla bych zapomenout na tu bolest týrající mně aniž bych to ukázala. Chtěla bych tak moc křičet, ale vím, že by mně nikdo neslyšel.
Je to zvláštní jak si člověk přivykne tomu co cítí. Jak mu za čas přijde samozřejmé, každé ráno nasadit masku smíchu a předstírat radost. Jak mu přijde jednoduché a snadné zkřivit rty do falešného úsměvu. Uhýbat očima a smát se. Smát se tolik, kolik společnost vyžaduje. Vše dělat jen proto aby nemusel mluvit o té vnitřní bolesti. Snažit se skrýt své pravé city a někde v ústraní si léčit a lízat zmokvané, nezhojitelné rány. Klidně a bez povšimnutí do sebe zasévat semena nedůvěry a strach z okolí. Bez povšimnutí trpět jako zvíře v kleci. Okrádat se o svobodu a skutečnou čistou radost.
What is pain? Pain is river of your soul. Pain is killer of your self. Pain, is what inside of me, not when you're bleeding. Know what is pain, now?