Propast
8. 5. 2009
Propast
Nekonečná tma, které nedovolila ani paprsku slunce jí protnout. Její oči nic neviděli, jen černo. Jediný co slyšela byl její zrychlený dech a klapání bot. V tváři nechápavý a vyděšený výraz.
Chtěla se otočit, ale nemohla, i kdyby to udělala? Co by viděla? Tu samou tmu jako před sebou nebo by to bylo jiné? Nemohla ani zastavit jakoby jí nohy neposlouchali.
V hlavě se jí honili myšlenky, které byli ještě rychlejší než její běh.
Proč tu stále je? Znamená pro někoho vůbec něco? Proč se všechno během pár hodin neodvratně zničilo?
Z jejích očí spadali slzy. Nikdy si nepřizná, že ho milovala. Byl to pro ní nejlepší přítel. Člověk, kterému mohla cokoliv říct a nebát se jeho názoru. Neexistovala situace v které by jí nepodržel. A teď, co jsou teď? Musela se ho vzdát, kvůli. Kvůli čemu? Kvůli přátelství s holkou, které pro ní neznamenalo ani polovinu toho co přátelství s nim.
Setřela si slzy z tváří a její kroky se najednou zpomalily, mohla jít klidněji.
Při vzpomínkách na všechny ty chvíle se musela usmát. Tolik radosti co díky němu zažila.
Chytla se za hrudník. Svíralo jí tam neuvěřitelné prázdno a bolest, která nešla slovy vyjádřit. Avšak šla dál, nohy jakoby měli svoje vlastní myšlení.
Proudy slz dopadající na místa jejich kroků, když si vzpomněla na hádku s ní a na to co pak řekla jemu. A ano je konec. Nikdy to nebude dřív.
Najednou se mohla zastavit, musela si dát ruku před oči kvůli ostrému bílému světlu, které všechno pohlcovalo, stejně jako ta tma před tím.
To světlo jí vábilo a šla k němu s nadějí a štěstím. Otočila se do té tmy za sebou, usmála se. Věděla, že tu bolest znova nezažije. Nikdy už nebude sama, nikdy už nebude tak prázdná jako před chvílí.
Otočila se čelem k světlu, roztáhla ruce a padala do obrovské světelné propasti. Bylo to jako kdyby letěla. Prázdnota v ní mizela, slzy zmizeli a nahradil je smích. Byla neuvěřitelně šťastná. Nebála se toho co přijde dál. Teď jí bylo dobře. Na konci svého života zažila dokonalé štěstí při letu ke dnu.
Její tělo dopadlo na bílou podlahu jako hadrová panenka. Mírně se nadzvedlo a pak znova padlo.
Z očí zmizela jiskra a z těla zmizel život. Déšť a znovuzrozená tma obklopovalo její mrtvé, studené tělo. Nikdo už neuslyší její melodický smích, nespatří její smaragdové oči a nepomůže jí žít dál.
Je pozdě na všechny snahy a na slova útěchy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář