Strom - nejlepší přítel člověka
8. 5. 2009
Opět se cítila tak sama. Seděla na svojí posteli ve svém pokojíku a koukala se na bouřku venku. Ty blesky jí věčinou dodávaly seběvědomí a zlepšovaly náladu ale dnes v ní vzbuzovali větší úzkost než ve skutečnosti cítila. Zavřela oči a zaposlouchala se do ohromné ničivé rány doprovázené hlasitým křupnutím. Blesk udeřil do stromu. Trochu se lekla a pak jí po tvářích stekly slzy. Nechtěla brečet setřela je a poslouchala bubnování. Otevřela oči a rozhlídla se po pokoji. Pohled jí spočinul na váze s bílou růží. Hodila po ní polštář a květina spadla na zem a váza se rozbila. Poslouchala to tříštění skla a bubnování kapek deště s jemnym úsměvem na tváři. Pochopila tu radost blesků, když ničili stromy. Zvedla se z kouta a přehodila přes sebe černý plášť a vyšla ven.
Nastavila tvář kapkám ustupujícího deště a na tváři se jí rýsval poklidný výraz a jemným úsměvem. Milovala déšť ten klid. Tu vůni.
Narovnala hlavu a pomalu se vydala k lesu. Šla mokrýmy ulicemy svého města a neustálý déšť jí smáčel oděv.
Došla k lesu a zamířila ke svému oblíbenému stromu. Rostl jakoby sám daleko od ostatních. Musel se cítit sám a ona cítila jeho pocity. Sedla si pod něj a opřela se o kmen.
" I ty musíš milovat déšť. Dodává ti sílu a vláhu tvým kořenům" řekla potichu směrem ke stromu a pohladila ho po staré kůře a pak o něj opřela hlavu. Byl to její jediný přítel. Vtipný mít za přítele strom, ale věděla, že on nikomu nic neřekne. Zklopila hlavu a přisunula si nohy blíž k sobě.
" Seš tu tak sám. Kolem tebe spoustu stromů a ty se jim straníš. Bojíš se jich snad?" šeptala potichu Yumi k němému stromu, který jí nemohl odpovědět. " Stejně jako já lidí? Máš strach z toho někomu věřit a proto seš od nich tak daleko? Slyšíš šum jejich listů? Copak si asi povídají? Ty jim určitě rozumíš, ale nikdy mi to neřekneš. Nikomu nikdy nic neřekneš." odmlčela se. Přišlo jí absurdní mluvit ke stromu, ale něak to ven jít muselo. S někym mluvit musí. " Šum padajícícj kapek a šumění listů ve větru je opradu nádherný zvuk" ozval se za ní klidný vyrovnaný mužský hlas. Trhla sebou a otočila se uviděla vysokého muže s uhlovými vlasy jak kouká k oblakům a přivýrá svoje oči před kapkami deště. Znala ho. Byl jeden z mála lidí s kterými mluvila. " Kuramo co tady v dešti děláš?" vydechla Yumi. " To samé co ty. Vyzpovídávám se ke stromům. I já se cítím sám" usmál se na ní. Ale smutně. Víc ho to bolelo než těšilo. Sedl si k ní a opřel se o kmen toho stromu. " Tvým přítelem může být kdokoliv i cokoliv. Jen tomu musíš věřit" hlesl klidně Kurama a mírně se pousmál. I Yumi se pousmála. Jejich smutek i samota začla ustupovat a stejně tak i déšť. Ustal.....
V tento den oba našli svého živého přítele s kterým si mohou opravdu promluvit. Nikdy dřív to nevěděli a nebo si to nechtěli přiznat.
Je důležité vážit si přátel. Protože přátelství je věčné na rozdíl od lásky. Přátelé nám pomohou a vyslechnou a jen tak neodejdou. Kdežto milenci náš opouštějí až příliš často.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář