Třicet minut
Mám posledních třicet minut života, neděsí mně to. Ničeho v životě nelituji, ani toho, že jsem tě ztratila. Muselo to přijít nic netrvá věčně a já si to uvědomuji. I těch třicet minut skončí. Ptáš se mně co bych ještě stihnout chtěla? Naposled bych chtěla zašeptala tvé jméno do vzduchu, naposled bych si chtěla uvědomit všechny mé chyby, naposled bych se chtěla usmát, ale nepláču. Naposled bych chtěla říct svým přátelům a rodičům jak moc je mám ráda, naposled bych se chtěla podívat na modrou oblohu. Nechci vidět ničí slzy, jen úsměvy rozehřívající srdce, jen úsměvy dodávající odvahu, úsměvy, které já sama nedokážu rozdávat.
Třicet minut půl hodina, opravdu to není moc, ale vím, že se toho dá hodně stihnout.
Nejvíce ze všeho bych chtěla naposled cítit teplo tvého těla. Jenže na to podle všeho nemám nárok ani teď, když mi zbývá jen těch pouhých třicet minut. Slepě doufám, že aspoň v těch třiceti posledních minutách bych se dotkla svého cíle, tvé duše. Není těžké uvědomit si po čem člověk touží, těžší je se s tím smířit. Ale já se nebojím, nemám strach vykřičet celému světu co cítím, o čem sním. Vždyť mi zbývá pouhých třicet minut.
Kde jseš? Vím, že nepřijdeš, že tě neuvidím, ale stále doufám. Nikdo mi nemůže vzít tu naději co v sobě nosím.
Dvacet pět. Ignoruji slzy, soustředím se na úsměvy, na bolest z toho, že nepřicházíš, ne nelituji toho. Nelituji ničeho. Není čeho. Z každé chyby mi bylo dáno ponaučení. To je správně.
Dvacet čtyři. Cítím obětí mé matky, podivně studí, jako bych objímala ledovec. Proč mně to nehřeje? Vždyť ona mi dala život. Mám jí ráda. Znamená pro mě všechno. Je to má matka má rodina, stejně jako můj otec bratr, prarodiče. Objetí všech z rodiny i z přátel mně studí jako chladný kov. Nechtěl bys mi říct proč?
Dvacet tři. Čas je poslední na co myslím, nikdy jsem nikam moc nepospíchala. Umím si rozvrhnout čas, ale teď bych nejraději pospíchala za tebou. Mluví na mně, slyším vzdálené hlasy, není tam tvůj, nevnímám, jen se usmívám a přikyvuji. Není to těžké, jen to bolí.
Dvacet dva. Slyším tikot hodin. Je tak pravidelný až mně děsí. Ten zvuk je dokonale pravidelný a odpočítává mé poslední minuty. Nevzdávám se naděje. Přestávám přikyvovat.
Dvacet jedna. Pozvednu číši k přípitku na jejich životy. Víš pomalu ztrácím důvěru, že tě naposled uvidím. Nezapírám, že to bolí víc než cokoliv.
Devatenáct. Necítím se mladá na smrt, v šestnácti jsem tak smířená, neděsí mně to. Jen mně děsí, že oni pláčou, nechci aby plakali. Chci abys tu byl. Ty hodiny mně začínají štvát, přijdou mi čím dál hlasitější.
Osmnáct. Už nemám sílu se ani dívat na dveře a čekat na tvůj pohled. Vím, že nepřijdeš, zklamal jsi mně. A víš, že to není poprvé? Smutné je, že ti už nikdy neodpustím. Oni mně také ne, už nikdy. Vím, že mi budou vyčítat, že jsem tu nechala, ale já to nezastavím. Čas je neúprosný. Nemám pravdu?
Sedmnáct. Chtěla bych být silnější aspoň teď. Aspoň teď na tebe nemyslet. Ale ne, já na tebe musím myslet do posledního výdechu. Nemusím já chci. Už se tomu ani nebráním. Ani té beznaději.
Šestnáct. Vzpomínám, i přesto jak moc jsem se vzpomínkám vždycky bránila. Nejhorší je, že mně ty vzpomínky už ani nebolí.
Patnáct. Slyším uklidňující hlas mé matky, zní tak smutně. Nechci aby byla smutná, pálí mně z toho oči, už se nesměji, jen se na ní koukám. Ona pláče. I když jí stírám slzy nepomáhá to je to jako nekonečný potok. Nejbolestnější je, že vím, že je to kvůli mně.
Čtrnáct. Možná se začínám bát, nechce se mi je opustit, ale budu mlčet a budu s nimi do konce, oni tu jsou semnou, jsem jim vděčná. Oni nezradili jako ty. Ano bolí mně to, teď ti to klidně řeknu.
Třináct. Když se tak zamyslím ta růžová není tak strašná. Je veselá nechápu proč jsem jí nenáviděla. Teď už na nenávist není čas, vlastně nezbývá toho času na moc. Jen na poslední rozloučení.
Dvanáct. Na poslední úsměvy a pohledy. Na poslední poslechnutí tónů hudby. S životem ze mě odcházela i bolest. Nevím proč, ale je to hezký pocit. Věříš?
Jedenáct. Někdo mně pokládá do něčeho měkkého a teplého, je to příjemné, nebráním se. Zřejmě mám zavřené oči, vidím tmu. Líbí se mi.
Deset. Kdo odpočítává ty minuty? Copak je čas tak podstatný? Nepřijde mi, bez tebe nemá cenu. Bez tebe nemá cenu ani má smrt. Tak proč umírám? Bezcenně umírám. To jsem i bezcenně žila? Ne to ne. Nelituji ničeho!
Devět. No jo a pak přijde osum co? Ať ten hlas už mlčí, do odpočítávání je hrozný. Je to jako kdyby měla vylítnout nějaká raketa. Nejsem raketa.
Osum. Ach jo, nepochopitelné. Toužím abys tu byl, pálí mně oči. Je mi zima chci cítit tvé teplo.
Sedum. Letí to tak rychle. Svírám něčí ruku, nic mně nebolí, nedokážu ani na nic myslet jsem unavená a chce se mi spát.
Šest. Jako bych šla tunelem, je to zvláštní, když vím, že ležím.
Pět. Asi se mi nesplní můj sen.
Čtyři. Asi určitě.
Tři. Slyším cvaknutí, a pevné obejmutí. Je tak teplé, obejmu to měkké a chvějící se. Slyším tvůj hlas jak mně prosí abych neumírala. Smůla je pozdě, já to vím.
Dva. Je to krásné tak umírat. V tvém náručí, vím, že jseš to ty cítím tvou vůni.
Jedna. Povoluji stisk, ruce mi spadli na postel. Je konec. ¨
Splnil se mi sen……..